Ve Spojených státech ji tedy zastihla smutná zpráva o konfiskaci zámku v Litni i s veškerým majetkem. Ve své vzpomínkové knize Byla jsem šťastná popsala, jak ztrátu domova na liteňském zámku prožívala:
„Můj další osud předznamenal 24. března 1948 v novinách Daily News Cholly Knickerbocker: MGM film The Search dramaticky líčí vyčerpávající nesnáze české matky hledající svého syna v koncentračním táboře. Hlavní roli hraje s hlubokým pochopením Jarmila Novotná, jedna z nejnadanějších umělkyň Metropolitní opery. Ironií osudu jí právě před několika dny bylo oznámeno, že veškerý její majetek byl v Československu konfiskován. Za války nelitovala sil k neustálé práci pro zaopatření Československých uprchlíků a toto je její odměna.
Byla to bohužel smutná pravda. Informoval mne o ní Jiří. Celý náš majetek byl konfiskován, Jiří musel opustit náš zájem a teď žije v Praze, pokud necestuje pro IBM.
Mysleli jsme si, že se po válce celá rodina vrátí do našeho domova v Litni. Jiří by dále pracoval pro IBM a měl by své ústředí v Praze, odkud dohlížel na jiné státy jako Rakousko, Maďarsko, Polsko, Jugoslávii, a já bych pokračovala ve své umělecké činnosti. Konfiskace byla opravdu velmi krutá, jelikož zasáhla všechno, co jsme rok předtím přivezli – šaty, moje noty, dopisy, knihy a celé nové vybavení domácnosti
v Litni. Když si chtěl Jiří vzíti alespoň nějaký oblek a košile co potřeboval, Národní výbor mu vůbec nedovolil vstoupit do zámku. Jiří psal, abych přijela co možná brzy do Prahy, ale děti že musí zůstat v Americe.
Domů se dostala až 1. června 1948. Jak Jiří, tak já jsme zde putovali od jednoho ministerstva k druhému a doufali jsme je přesvědčit o našich právoplatných nárocích. Podařilo se nám dostati povoleni vyzvednouti si šatstvo, které jsme do Litně loni přivezli a též několik kusů nábytku. Bylo rozhodnuto, že do Litně přijede komise, aby odhadla cenu těch věcí a pak je budeme moci poslal přes moře, ovšem po zaplacení cla, třebaže jsme zde nic nekupovali, ale naopak všecko dovezli. Do Litně, abych všechno připravila, jsem jela se sestrou. Komise provedla inventuru a teď byl ještě problém, jak věci odvézt do Prahy, kde jsme je prozatím chtěli uskladnit. Objednala jsem nákladní vůz, ale když jsme přijeli do Litně, najednou se objevil tentýž člen Národního výboru a chtěl odvoz zakázat. Tentokrát však nepochodil, jelikož jsem měla v ruce oficiální povolení z ministerstva. Jediné, co mi nebylo dovoleno, abych vzala s sebou obrazy.

Chtěla bych se zmínit o velmi důležité věci, o obraze nazvaném Josefina od českého malíře Josefa Mánesa. Když jsem se provdala, dostala jsem tento obraz jako svatební dar od rodiny Daubkových. Během války, když se blížila vojska, náš bývalý sluha Jelínek zařídil, aby některé z našich cenných obrazů byly uloženy v Národní galerii. Po válce, když jsme se do Československa vrátili, jsem šla do Národní galerie, abych tuto svou Josefinu převzala. Ředitel galerie dr. Vladimír Novotný mne žádal, abych zapůjčila tento obraz Národní galerii na výstavy, k čemuž jsem svolila s tím, že než bych si obraz vyzvedla, dala bych galerii tři měsíce napřed zprávu. Ředitel mi slíbil, že při vystavení obrazu bude uvedeno, že je to soukromý majetek. Když jsem potom v roce 1948 žádala, aby mi byl obraz vrácen, nový ředitel dr. Jiří Kotalík mi napsal, že by Národní galerie měla zájem obraz koupit. Advokát, který byl pověřen za mne vyjednávat přitom zjistil, že obraz byl vládou veden jako konfiskát za dluhy na liteňském majetku, což bylo absolutně protizákonné, jelikož obraz patřil mně osobně.
Velmi lituji, že mezi věcmi, které zůstaly v Litni v knihovně, byly knihy s osobním věnováním od Gabriela D'Annunzia
a dopisy od Richarda Strausse. V jednom se mne ptal, jestli bych chtěla zpívat Arabellu. Já jsem mu na to odpověděla, že bych velmi ráda, ale že se bojím, že by mne nebylo dobře slyšet přes těžký orchestr. A on odpověděl, abych se toho nebála, že upraví partituru tak, že se můj hlas bude nad orchestrem vznášet. Všechny moje pozdější dotazy, co se
s těmi dopisy stalo, zůstaly bez odpovědi. Také naše rodinná kniha hostí, která obsahovala mnoho cenných historických podpisů, je pryč. Nevím, co bych za to dala, abych dostala dopisy Richarda Strausse zpět,“ uzavřela kapitolu života
v Litni Jarmila Novotná.
Na zámek se podívala až v roce 1972.