městys Liteň - Oficiální web

V některých městech vznikaly ilegální národní výbory, které se připravovaly na převzetí moci. Také odbojové skupiny intenzívnily svou činnost. Někde už se lidé nemohli lidé a začali vyvěšovat československé vlajky a ničit německé nápisy.

Německé okupační síly reagovaly zesílením stráží a vyhlásily zákaz shromažďování. Ustupující jednotky SS tvrdě trestaly ty, kdo se pokusili odzbrojovat vojáky wehrmachtu, a popravovali ty, kteří se rozhodli vzdát. Vojáci wehrmachtu totiž na rozdíl od oddílů SS nevěřili fanaticky v konečné vítězství a považovali válku za prohranou. Chtěli se co nejdříve dostat domů a hlavně co nejdál od Rusů. Pro německého vojáka a hlavně příslušníky SS nebylo nic horšího, než se dostat do sovětských rukou. Sověti s 23 miliony mrtvých zaplatili v této válce nejvyšší daň a byli připraveni to vrátit německým okupantů i s úroky. Zvěsti o ruských masakrech se mezi německými vojáky se šířily jako lavina a každý se chtěl dostat do amerického zajetí. Před Rudou armádou prchalo i několik milionů německých civilistů. I ti se báli, co jim Sověti na oplátku za německá zvěrstva na území SSSR budou provádět.

Na Berounsku lidé na jaře 1945 pevně věřili, že léta protektorátu jsou sečteny. Signálem blížícího se konce války byl právě příval německých uprchlíků, kteří do Berouna utíkali před Rudou armádou. Přijel je sem osobně navštívit říšský protektor Wilhelm Frick. Po jeho návštěvě byli všichni uprchlíci i místní Němci přesvědčeni, že se definitivně blíží konec války.

Ve většině měst začaly na začátku května popukat nepokoje, které vedly k celonárodnímu povstání. Tuto skutečnost si jasně uvědomoval i K. H. Frank, velitel SS a policie v Protektorátu Čechy a Morava. Na plno povstání propuklo 5. května. Povstalci se snažili o odzbrojování Němců, z pražských ulic mizely německé nápisy, vyvěšovaly se československé a spojenecké vlajky a rozhlas začal vysílat pouze v českém jazyce a jeho hlasatelé pronesli památné věty: „Prosíme českou policii, voláme české vojsko, voláme všechny Čechy na pomoc do českého rozhlasu. Přijďte co nejdříve!“ Vlasovci na pomoc povstalcům


Mezi lidmi kolovaly zprávy o pohybu Vlasovců kolem Berouna a blížící se americké armádě. Ruská osvobozenecká armáda generála Vlasova (ROA), tzv. Vlasovci, přicházeli na Berounsko od Rakovníka. Část obyvatel je vnímala jako zrádce, protože bojovali po boku nacistického Německa. Když ale po svém příchodu na Berounsko nabídli pomoc revolučním národním výborům při odzbrojování německých posádek, čeští povstalci ji přijali. Stejně jako v Praze, kam vyrazili v počtu několika desítek tisíc mužů a několika stovek tanků, nákladních a obrněných vozidel.

Odzbrojování Němců začalo v Berouně rovněž 5. května, německé stráže byly odzbrojeny v budově pošty, poté v kasárnách a na nádraží. V Hořovicích byla německá posádka odzbrojena zorganizovaným přepadením místními revolučními jednotkami s pomocí několika Vlasovců. Dne 6. května vyrostly na všech příjezdových cestách do města Berouna zátarasy a do obrany města se zapojili i Vlasovci. Místní Němci byli zadrženi a umístěni v nově zřízeném internačním táboře v budově obchodní akademie a s nimi i všichni zrádci a kolaboranti. Toho dne rovněž započalo formování vojenských jednotek na pomoc Praze. Vojenské velitelství v Berouně vydalo mobilizační výzvu o povolání vojáků československé armády. Připojila se i celá řada dobrovolníků, mezi nimi i ženy.

Na pomoc hlavnímu městu se začali přesouvat brzy ráno 7. května. Do Prahy odjížděli i dobrovolníci i z dalších měst berounského okresu, a to i z Litně a okolí. Kromě vojenské síly poskytla města i materiální pomoc v podobě léčiv, obvazů, dodávala potraviny, a pokud to bylo možné i munici. Z Berouna odjelo přes sto dobrovolníků o dvou rotách s velitelem majorem Janem Novákem. I hořovický oddíl dobrovolníků čítal přes sto členů společně se skupinou dobrovolníků ze Žebráku. Obyvatelé z celého berounského okresu vedli neúprosné a vyčerpávající boje s mnohem lépe vycvičeným a vyzbrojeným protivníkem. Někteří z nich zaplatili vlastním životem v boji za svobodu proti nacistickým okupantům. V Praze zatím tou dobou, situace vypadala dost zle.

Nedělní ráno 6. května začalo nepravidelným ostřelováním města protiletadlovým dělostřelectvem z Letné a Petřína. Dále pak nálety a bombardováním centra města německými letadly. Ve městě vypukly první požáry. Po poledni rozhlas hlásí: "Od Zbraslavi a Berouna postupují na Prahu oddíly generála Vlasova, který se přidal na naši stranu a bojuje proti Němcům." Tanky generála Vlasova projely Litní a přes Řevnice směřovaly na Prahu, kde se objevily u Zlíchova a postupovaly na Zbraslav. Příjezd Vlasovců jednotky SS překvapil, ustoupily v Radotíně přes železniční most na pravý břeh Vltavy. V hlavním městě v uniformách ROA operovalo celkem 25 000 plně vyzbrojených mužů. Včetně lehkého dělostřelectva tanků a obrněných vozidel.

Do konce války zbývaly už jen dva dny, když v pondělí ráno generál ROA Buňačenko, ze svého štábu na zámku v Suchomastech vydal rozkaz, aby 1. Divize ROA zahájila útok s cílem obsadit střed města. Velitel si od českých představitelů vyžádal mapy s vyznačenými středisky odporu. Zároveň žádal, aby Češi vyklidili prostor v blízkosti německých pozic. České vojenské velitelství požadavky splnilo. Rozhlas stále informuje o postupu spojeneckých armád na západě a Rudé armády na východě. Pražané se dohadují, z které strany nakonec přijde osvobození. Následně Československý rozhlas hlásí: "Německé jednotky obklíčené jednotkami generála Vlasova, odhazují zbraně a hromadně vzdávají!"

Nutno podotknout, že kdyby nedošlo k zásahu Vlasovců, kteří palbou od Zlíchova znemožnili proniknout elitním jednotkám SS z výcvikového prostoru Benešov do města, dopadla by Praha stejně špatně jako Varšava. Tam Němci při potlačení povstání srovnali většinu města se zemí. Sovětská vojska dorazila do Prahy 9. května 1945, tedy den po skončení bojů o hlavním město. 10. května brzy ráno dorazily do Prahy i tanky 1. Československé tankové brigády, které již předchozí den vyrazily od Litovle. Tím ale boje na území protektorátu zdaleka nekončí. V protektorátu i nadále zůstává pod vedením generála Schörnera téměř půl milionu německých vojáků, kteří mají jediný cíl, za každou cenu dostat se do amerického zajetí. Stejným směrem s nimi prchají i Vlasovci, protože u Sovětů je za zradu čeká trest smrti.

Paradoxem je, že většině Vlasovců se povedlo dostat se do amerického zajetí, ale Američané je podle dohody odevzdali Sovětům, kteří jich část popravili (mezi nimi i generála Vlasova) a zbytek poslali na Sibiř do pracovních táborů, kde všichni bez rozdílu zahynuli.  Do Litně dorazily sovětské jednotky v noci z 10. na 11. května 1945. Usídlily se na zámku a strávily zde několik měsíců, jak potvrzuje jeden z posledních zápisů v liteňské kronice napsaný velitelem Rudoarmějců Goslavskym. Byly zde až do 29. 11. 1945.


Válečná léta utrpení, vraždění a masakrů způsobená nacistickým Německem vyústilo v nenávist vůči všemu německému. Už před kapitulací se lidé po stažení německé armády začali mstít německým obyvatelům. Přišel čas vrátit okupantům všechno i s úroky. Probíhaly partyzánské, lidové a revoluční soudy s kolaboranty a německými obyvateli. Zasadily se o tom především tzv. Revoluční gardy (RG), což byly ozbrojené jednotky českých dobrovolníků, které působily od 23. května 1945 do srpna 1945 na území Československa, zejména v pohraničí. Tvořily je ozbrojené sbory Národních výborů, které vznikly v květnových dnech, dále jednotky obnovované armády, četnictva, policie, finanční stráže a stráže železnice. Jinými slovy v Revolučních gardách působili civilisté, četníci, vojáci, a mezi nimi i skrytí kolaboranti, kteří po porážce Německa rychle převlékli kabáty a v Revolučních gardách využili příležitost, jak umlčet svědky svých činů během války.

Do 4. května 1947 bylo k veřejným žalobcům mimořádných lidových soudů podáno přes 130 tisíc trestních oznámení, z čehož vzešlo 38 316 obžalob. K trestu smrti bylo odsouzeno celkem 713 osob (475 Němců a 234 Čechů), na doživotí 741 osob (443 Němců a 293 Čechů), k dočasnému trestu odnětí svobody 19 888 osob, přičemž průměrná délka trestu přesahovala 10 let. Dalších 9 132 osob bylo osvobozeno. Tato čísla nezahrnují tisíce osob, které byly zabity mimo oficiální obžalobu. Lidé po konci války často nečekali na soud a vyřídili si účty s Němci po svém.

Masakr U Zabitého nedaleko Vráže

Lágry pro Němce jako koncentráky

Po celém území Československa zavedla vláda pro Němce systém lágrů, který se skládal z 1 215 internačních táborů, 846 pracovních táborů a 215 speciálních vězeňských zařízení, z nichž některé byly zřízeny v objektech bývalých nacistických koncentračních táborů. Před odsunem zde bylo internováno 350 000 Němců za účelem výkonu nucených prací. Podle dostupných archivních dokumentů bylo zjištěno, že se s internovanými zacházelo jako v německých koncentračních táborech: dostávali minimální stravu, byli trýzněni, ponižováni a vražděni, ženy byly znásilňovány, děti a starci umírali hlady či na nedostatečnou lékařskou péči. Od května 1945 do roku 1946 se počet obětí v táborech odhaduje podle Mezinárodního červeného kříže mezi 24 000 až 40 000. Podle Německého červeného kříže se z těchto lágrů stále pohřešuje 100 000 lidí. V roce 1950 pracovalo nuceně v lágrech ještě 5 000 Němců, propuštěni byli teprve v roce 1955.

V rámci konečného vypořádání se s Němci bylo rozhodnuto o odsunu německého obyvatelstva z území Československa. Tento odsun měl dvě fáze, první tzv. divoký odsun, který probíhal od konce války do září roku 1945 na základě vůle místních revolučních samospráv, často bez evidence.

Druhá fáze, známá jako organizovaný či systematický odsun, začala na konci ledna 1946. Na podzim 1945 vznikly nové internační tábory v podobě sběrných a karanténních středisek, jejichž celkový počet činil 107 táborů. V nich se sestavovaly skupiny pro transporty za hranice. Jeden transport obsáhl asi 1 200 osob. Nejdříve mířily do americké okupační zóny a později do sovětského okupačního pásma v Německu.

Odsun německých obyvatel probíhal různě dlouhou dobu v závislosti na množství obyvatel německé národnosti. Největší koncentrace Němců byla samozřejmě v pohraničí. V totálním chaosu této doby plné emocí chyběla zpočátku centrální autorita, která by vymáhala dodržování závazných pravidel, a proto vznikl prostor pro lokální iniciativu, jež byla často hnaná čistou nenávistí, pomstou a chamtivostí. To platí především pro první fázi tzv. „divokých“ odsunů.

Na Berounsku začala internace a evidence Němců už po vypuknutí povstání, a to v budovách škol či úřadech. Němci z Králova Dvora, byli drženi pod dohledem v domácím vězení. Postupně se na německé obyvatelstvo začaly vztahovat nejrůznější vyhlášky a nařízení. Můžeme konstatovat, že na konci války prožívali Němci podobné období perzekuce jako Židé za Hitlera. Všichni museli nosit pásku NĚMEC nebo N, nesměli navštěvovat veřejná místa a jezdit hromadnou dopravou.

Během tzv. divokého odsunu bylo Revolučními gardami , vyhnáno několik tisíc německých obyvatel z Berounska, jejichž odjezd z nádraží doprovázelo bití a ponižování. Na začátku roku 1946 se na Berounsku nacházelo už jen asi 4 000 Němců, kteří byli během následujících dvou měsících vysídleni v rámci řízeného odsunu prováděného státní správou. V březnu 1946 byl odsun z Berounska ukončen, zůstalo pouze 100 osob ze smíšených rodin. Odsunutí Němci přišli o všechen majetek bez náhrady. S sebou si mohli vzít 50 kg osobních věcí, všechny cennosti a peníze museli odevzdat na shromaždištích. Většina lidí cennosti raději ukryla s vírou, že jednou se pro ně budou moci vrátit.

Na základě dekretů prezidenta Beneše, které byly ustanoveny exilovou vládou v Londýně a po válce přijaty Prozatímním národním shromážděním, a to ústavním zákonem č. 57/1956 Sb., byly zločiny spáchané na německých obyvatelích tehdejšího Československo legitimizovány a osvobozeny od vyšetřování a trestů. Další dekrety se týkaly znárodnění průmyslových podniků a bank, zavedení centrálního plánování, všeobecné pracovní povinnosti, dekrety spojené s konfiskací majetku Němců a kolaborantů, dekrety o ztrátě státního československého občanství Němců a Maďarů a dekrety o zrušení německých univerzit na územní Československa.