Barrande poté mapoval území, které v prvohorách pokrývalo mělké moře. Pohyboval se především v okolí Prahy směrem k Berounu, případně dále směrem k Rakovníku či k Příbrami. Občasné exkurze podnikal také na jiná místa v celé Evropě. O průzkumech si vedl podrobné zápisky, v nichž zaznamenával i skalníky, kteří mu nosili nálezy a brali za to plat (nejprve týdenní, posléze od kusu). Naučil se česky a svoji znalost češtiny promítl také do názvů některých druhů trilobitů (například Babinka podle matky Jana Nerudy, která byla v Praze jeho první hospodyní). Ještě jako osmdesátník fáral za zkamenělinami do dolu.
V roce 1883 podlehl zápalu plic a ve své závěti odkázal muzeu v Praze (dnes Národní muzeum) statisíce zkamenělin i svoji knihovnu včetně rukopisů a určil Otomara Nováka za jednoho ze dvou vědců, kteří měli dokončit jeho rozsáhlé dílo o českých prvohorních zkamenělichách. Novák měl dokončit korály, graptolity a mechovky, W. H. Waagen pak sestavit spis o „koloniích“ a připravit k tisku svazky určené plžům a ostnokožcům. Novák měl také uspořádat a sepsat Barrandovu sbírku, která byla uložena v několika pokojích Barrandova bytu v Praze na Újezdě.
Otomar Novák zkamenělinám propadl jako student díky svému strýci Karlu Feist-mantelovi, významnému geologovi, který se zkoumal pravěké horniny středních Čech. Narodil se 16. listopadu 1851 v Hradci Králové a
s Barrandem se setkal jako třiadvacetiletý asistent profesora Friče v Muzeu Království českého (dnešním Národním muzeu). Barrande si všiml, že Novák své kolegy převyšuje nejen až fanatickým zaujetím pro paleontologii, ale i pracovním nasazením, rozhledem a jazykovými schopnostmi. Určitě mu zalichotilo i to, že se Novák dokonale orientoval v jeho díle a v odborných diskusích se stavěl na jeho stranu.
Novák byl také zručný kreslíř (viz obrázek), podílel se na Fričových terénních výzkumech a přisuzuje se mu také autorství některých kreseb ve Fričových dílech. Seznámení a spolupráce s Barrandem Otomaru Novákovi pomohly v jeho svízelné finanční situaci. Jediným zdrojem jeho příjmů byl nevelký asistentský plat, který padl na odborné publikace a nákladné litografické tabule. Novák si ze svého platil i výzkumné cesty do zahraničí.
Zaujetí prací a život na hranici bídy začaly přinášet trpké plody. Novákovi se rozpadlo manželství a začal se horšit jeho zdravotní stav. Barrande ještě před svou smrtí Nováka přesvědčil k získání doktorátu, který by mu zajistil lépe placené místo. Jak můžeme číst ve stati Josefa Kořenského ve Sborníku Smíchovsko a Zbraslavsko (1899): „Doléhal na něho slovy důtklivými a vyjadřoval se o doktorátu v ten smysl, že jest branou, kterou se vchází do nového života. Novák konečně byl za doktora povýšen, a Barrande byl jediným hostem při jeho promoci.“
Ke zlepšení Novákovy finanční situace ovšem došlo až
1. srpna 1888, kdy ho císař konečně jmenoval řádným profesorem geologie a paleontologie na pražské univerzitě. Profesorského platu si ale Novák dlouho neužil kvůli postupující tuberkulóze. Rozhodl se s ní bojovat léčbou ve slunné Itálii, kam odjel na začátku podzimu roku 1891.
Koncem března 1892 se ale vrací do vlasti v ještě horším stavu. Stěhuje se ke své sestře Růženě a švagrovi Janovi Wiltovým do Litně. Doufá, že pobyt ve „zdravém kraji“ mu ještě může pomoci. Uléhá v přízemní obytné místnosti školy u kostela, nedaleko Barrandových a svých devonských lokalit – Koněprus, Měňan, Tobolky, Karlštejna. Ošetřuje ho matka i obě sestry, Růžena a Běla. Dne 28. července 1892 umírá.
Novákův švagr Jan Wilt, řídící učitel v Litni, zapsal do pamětní knihy školy: „…velmi skvělý pohřeb zesnulého, jehož súčastnilo se mnoho professorů, učenců a učitelů vůkolních konal se dne 31. července 1892, a tělesná schránka jeho uložena na místním hřbitově k věčnému odpočinku.“
Nyní jste v módu "Bez grafiky". Přepnutím do grafického módu zobrazíte standardní verzi webu.