Lesnatý a kopcovitý terén brdských lesů přilákal i řadu zahraničních partyzánů. Svou roli hrála i vzdálenost od Prahy, odkud na Berounsko a Podbrdsko přicházela řada pronásledovaných vlastenců. Již krátce po obsazení Berouna v březnu 1939, se ujal budování Obrana národa na Berounsku Josef Maxa na popud Františka Kraváka z ministerstva Národní obrany.
Do odboje se zapojila většina důstojníků bývalé berounské posádky, řada četníků v čele s Antonínem Šťovíčkem, někteří členové městské policie, profesoři obchodní akademie – František Hampl a Karel Cvejn, profesoři gymnázia – Josef Vladyka a Josef Vítkovský a ředitel Otto Chadraba. Protifašistických aktivit se účastnili také odbojáři na berounské poště, v pobočce Sociální pomoci v čele s ředitelem nemocenské pojišťovny Janem Kebrlem. Zapojili se i zdejší faráři.
Počátkem roku 1941 odhalilo gestapo tajné zásoby potravin v Koněprusích. Odbojáře čekaly tvrdé tresty. Nacisté se snažili zničit v první řadě učitele. Za odboj skončili ve věznicích a koncentračních táborech profesor František Hampl, ředitel gymnázia Otto Chadroba a profesor František Urban byl popraven za naplánování vyhození tratě do Srbska. Další odbojové skupiny pod vedením ilegální Komunistické strany Československa, shromažďovaly zbraně, tiskly ilegální letáky, ukrývali ohrožené osoby a prováděli sabotáže na železnicích.
V roce 1942 přesunul Josef Molák třetí ilegální vedení KSČ do Berouna. Kromě toho také v Berouně v domě Jaroslava Arnolta čp.500 ve Zvonařově ulici tisklo se celostátní ilegální Rudé právo, což podnítilo vznik dalších partyzánských hnutí, které 8. srpna 1943 vyhodily do vzduchu trať mezi Berounem a Srbskem. O deset dní později kladenské gestapo vypátralo místo schůzek třetího vedení KSČ v Údolí ticha u Březové a vyslalo tam přepadové komando, které smrtelně zasáhlo Josefa Moláka. Skupina byla rozbita. Hnutí ale přečkalo a na začátku roku 1945 začalo vytvářet ilegální národní výbory a pečlivě se připravovat na následné převzetí moci.
Nejvýznamnější odbojovou organizací, která v okolí působila, byla bezesporu Obrana národa. Její členové pocházeli z řad nejvyššího důstojnického sboru bývalé československé armády. Zde přichází čas, připomenout si nejvýznamnějšího Bělečského rodáka, který spolu s generály Bílým, Vojtou a Horáčkem začal budovat tuto ilegální organizaci. Nesmazatelně se tak zapsali do dějin našeho národa a do dějin protinacistického odboje.
Generál, legionář a zemský velitel Obrany národa
Bedřich Homola se narodil 2. června 1887 v Bělči, do rolnické rodiny Václava Homoly a jeho manželky Marie rozené Beranové. Po absolvování vyšší stavební průmyslové školy v Praze roku 1907, pracoval u architekta Justicha, později u stavební firmy Vaněk. V říjnu 1908 nastoupil prezenční službu u pěšího pluku č. 75 rakousko-uherské armády, během níž prošel školou pro důstojníky v záloze.
Zasáhl již do bojů první světové války. Do té byl povolán ještě v uniformě Rakousko-uherské armády roku 1914, jako důstojník. Po zajetí v únoru 1916, vstoupil v Rusku do legií. Vrátil se až v únoru 1920 do nově vzniklé ČSR v hodnosti majora. Po návratu do vlasti jeho kariéra v armádě začala strmě stoupat. Už v září 1922 byl v hodnosti podplukovníka jmenován zástupcem velitele vojenské akademie v Hranicích na Moravě. Koncem února 1925 byl povýšen do hodnosti brigádního generála. Ve dnech 9. až 11. března 1939 na rozkaz vlády, kdy generál Jan Syrový vyhlásil výjimečný stav na středním Slovensku, provedl odzbrojení Hlinkových gard a nechal jejich předáky internovat. Tato akce byla později na Slovensku známa jako tzv. Homolův puč.
Koncem března 1939 se stal velitelem zemského velitelství Velká Praha nově vzniklé Obrany národa. Na počátku roku 1939 musel přejít do ilegality a dlouho unikal pokusům gestapa o jeho zatčení. Byl mimo jiné mimořádně talentovaný v maskování a měnění vzhledu, čímž nepřítele dokázal opakovaně obelstít. Již 9. 10. 1941 byl zatčen pplk. Churavý (jeden z hlavních organizátorů ON) a během října i ostatní členové. 25. 10. 1941 hlásil gen. Homola do Londýna:
"Zůstal jsem sám, jdou za mnou všemi prostředky. Tím byla celá práce, provedená letos, zničena. Začne se opět od počátku. Obtíže budou značné. Je již malý výběr a nyní dost obav. Bude vše připraveno jen na papíru, aby bylo zabráněno novým represáliím a postaveno až ve vhodnou dobu, aby mohly být provedeny nutné práce. Vedení ve vlastním smyslu není. Je jen velitel a ten je vám znám."
Byl opakovaně brutálně mučen, gestapo ho však nedokázalo zlomit. Až do září 1942 jej věznili v Praze na Pankráci a v Drážďanech a následně jej převezli do berlínské věznice Alt Moabit. V soudním procesu před lidovým soudem v Berlíně ve dnech 26. a 30. září 1942 jej za přípravu velezrady a nadržování nepříteli odsoudili k trestu smrti. Byl popraven večer 5. ledna 1943 v Berlíně ve věznici Plötzensee.
Generál Bedřich Homola byl po celou dobu věznění odhodlaný a pevný ve svém přesvědčení, nikdy svým trýznitelům neprozradil ani slovo. Až do posledních okamžiků choval se nesmírně statečně a srdečně. Za svou bezpříkladnou statečnost a věrnost československé republice, byl po válce vyznamenán Československým válečným křížem 1939 a roku 1946 povýšen na armádního generála in memoriam. Prezident Václav Havel jej 28. října 1998 posmrtně vyznamenal Řádem Bílého lva II. stupně.
Plk. Květoň zhodnotil v Národním osvobození Homolovu odbojovou činnost těmito slovy: "Generál Homola byl uvědomělý a nesmlouvavý Čech, legionář, sokol a voják, který nezklamal. Nenáviděl Němce a miloval bratry Rusy. Jako velitel byl přísný, ale spravedlivý. Své podřízené vychovával k lásce k vlasti, k úctě k vojenskému povolání, k zodpovědnosti a svědomitosti."
Takto si ho pamatujme, jako Řádem Bílého lva a bezpočtem dalších vyznamenání ověnčeného hrdinu a syna národa, který neváhal obětovat svůj život, abychom my mohli svobodně žít. Jeho památku připomíná také pomník v Bělči.
Jakub Kubič pro Liteňské zrcadlo 5/2019
Generála Homolu připomíná od května 2022 nová informační tabule v Bělči.
