městys Liteň - Oficiální web

Malá víska Vlence severně od Litně náležela ke Karlštejnu a manové (poddaní) zde usazení měli na Karlštejně robotní povinnosti – každý týden museli držet stráž u hořejší hradní brány, dbát o pořádek na nádvoří, zavírat hrad, spouštět padací most a odevzdávat klíče purkrabímu. Nekonání těchto povinností znamenalo ztrátu statků, po případě i hrdla.

Vlence byly tehdy rozděleny na dvě menší tvrze – první se nazývala Vlenecká a nacházela se v místě dnešního zámečku, druhá se jmenovala Lemč a ležela na pozemku „U panenských kolen“ u dnešní silnice k Vlencům a Bělči. Zatímco Lemč ztrácela od poloviny 17. století na svém významu, Vlence se rozšiřovaly. Provozovalo se zde koželužství, býval tu pivovar. Nejstarší liteňská matrika psaná od roku 1682 se často zmiňuje o koželuhu vleneckém, Vítu Mašlakovi, který též šenkýřem býval.

V roce 1782 koupil oba dvory Vlence a Lemč spolu s Litní zkušený hospodář Josef Brechler, jehož syn byl roku 1813 povýšen od císaře Františka I. do stavu rytířského s predikátem z Troskovic. A zatímco liteňské panství Brechlerovi prodali roku 1842 baronu Puteany, to vlenecké si ponechali. Jak to tehdy na zámečku ve Vlencích vypadalo, popsal básník a spisovatel Svatopluk Čech, jehož otec se stal hospodářským správcem liteňského panství, které koupil Josef František Daubek od barona Puteanyho v roce 1850 ve velmi zanedbaném stavu za 255 000 zlatých a 100 kusů dukátů. Když se Svatopluk Čech do Vlenců v dospělosti vrátil, vybavil si svou první návštěvu vleneckého zámečku, když mu bylo šest let, a popsal ji ve svých Vzpomínkách z cest a života II.

„Leží jako schován v polnatém dolíku: přívětivý, skrovný sice, ale úhledný zámeček či spíše jen domek v miniaturním parku, vedle pěkného dvora a nepatrné vesničky. Útulné panské hnízdečko. Kráčeje kolem parčíku, živě připamatoval jsem si dávnou dobu, kdy jsem tam poprvé jako chlapec vešel. Otec poslal mne tam jednou s nějakým dopisem nebo vyřízením. Ustrojili mne doma do nejlepších šatů a s tlukoucím srdcem vykonal jsem kritičkou tu cestu z Litně do Vlence; tehdáž neznal jsem ještě ani malého synka pana rytíře. Když mne uvedli do zámeckého pokoje, připadalo mi, jako bych se byl ocitl v pohádkovém světě. Ostýchal jsem se šlápnouti na krásný koberec a nesměle těkal jsem očima po třpytných čalounech stěn, po skvostném nábytku, obrazech s těžkými pozlacenými rámy a pestrých drobnůstkách, zkrátka po nádheře, která by asi nyní na mne neučinila přílišný dojem, ale tehdáž hocha, zvyklého na prostší naše zařízení, v pravdě oslňovala. Jen jako v mlhách viděl jsem dvě nebo tři sličné, krásně oděné dámy, které mne přívětivě uvítaly a za stůl posadily. Po chvilce přinesla mi jedna z nich i kus dortu a jiné pamlsky, do nichž jsem se pustil se zbožnou úctou a jejichž delikátní chuť vhodně doplnila okouzlující dojem panského sídla.“

Ze svého obdivu Svatopluk Čech poněkud vystřízlivěl, když poznal rodinu Brechlerů blíže: „Když jsem si někdy pohrál se synáčkem rytíře Brechlera z Troskovic, přijímal jsem to jako zvláštní čest a pokládal jsem za úplně správné, že sobě vždy přiděloval roli kočího a mně úlohu koně, kterého držel na provázku a bičíkem popoháněl. Ani mi nepřipadla myšlenka, že bych mohl někdy já naopak malého šlechtice udělati svým koněm.Avšak tento respekt vztahoval se spíše jen k pojmu urozenosti. Malý Brechler z Troskovic osobně málo mně imponoval a věru ještě méně jeho otec. Osobnost tohoto jinak asi ctihodného pána vždy zdávala se pravým paskvilem na českého rytíře, jak jsem si je představoval. Byl to obyčejný starý pán zcela nerytířského vzezření v obleku dle tehdejší málo imponující módy a k tomu všemu ustavičně mluvící jen německy.“

Vlence učarovaly malíři Františku Ženíškovi, který jezdil do Litně na pozvání Josefa Šebastiána Daubka, syna Josefa Františka Daubka, jenž byl oddaným ctitelem věd a umění, přítelem a mecenášem řady českých umělců. František Ženíšek ho v Litni několikrát portrétoval, stejně jako další členy rodiny. Na liteňském zámku vytvořil návrh první opony pro Národní divadlo, která v roce 1881 krátce po otevření shořela. Návrh se v Litni zachoval do roku 1994, kdy ho někdo ze zámku odcizil. V roce 1884 přijel do Litně namalovat na objednávku Josefa Šebastiána Daubka výjev z českých dějin. Vybral si setkání mladé pradleny Boženy s knížetem Oldřichem, které je v českém umění často ztvárňováno, neboť bylo v Dalimilově kronice interpretováno jako správná volba mezi českou prostou dívkou a německou urozenou šlechtičnou.

Když Daubek Františku Ženíškovi nabízel k výběru jakékoli malebné zákoutí svého panství, vybral si malíř park vleneckého zámečku. Při malování ho inspirovaly také skály nad Vlencemi a letitý dub v Leči. Podle vzpomínek operní pěvkyně Jarmily Novotné byl modelem pro Oldřicha samotný Josef Šebastián Daubek a jeho kůň Vulkán, na obraze jsou prý zachyceni také dělníci z liteňského pivovaru. Velkoformátová olejová malba přinesla Františku Ženíškovi velký úspěch a slávu. Obraz byl vystaven hned po dokončení v pražském Lehmannově salonu, o rok později ve Vídni a v roce 1891 na Všeobecné zemské výstavě v Praze. Dnes je k vidění v Národní galerii.

V roce 1894 nechal Josef Šebastián Daubek postavit ve Vlencích vodárnu s čerpací stanicí a vodovodem pro zásobování liteňského velkostatku vodou, která do Litně, Bělče a Leče dodnes přivádí vodu díky rekonstrukci. Zámeček ve Vlencích v soukromém vlastnictví na opravu stále čeká. Historii Vlenců a vodárny zapsané i s vodovodem na seznamu kulturních památek ČR připomínají dvě zastavení zelené Naučné stezky Liteň.