Každodenní život našich předků v Protektorátu se velmi lišil od toho, na co si lidé zvykli za první republiky. Období prosperity a blahobytu skončilo. Svoboda, kterou jsme nabyli v říjnu 1918, byla ztracena a vystřídalo jí jedno z nejčernějších období naší historie. Období útisku, perzekucí a potlačování národní identity a občanských práv.
Lidé byli denně konfrontováni s nesvobodou a hrozbou věznění. Vždyť k tomu stačilo tak málo, třeba jen smyšlené udání od závistivého souseda. Důvodů se dala najít celá řada od porušení zákazu chování domácího zvířectva až po napomáhání Židům nebo partyzánům. Důkazů nebylo potřeba, udání stačilo na to, aby se váš sok z gestapa již nevrátil.
Protektorát Čechy a Morava byl formálně autonomní zemí uvnitř Velkoněmecké říše, realita však byla jiná – byl obsazen německou armádou a politicky i hospodářsky začleněn do Říše. Na rozdíl od první světové války nebyly rodiny připraveny o své živitele, tzn. muže v produktivním věku, kteří v letech 1914–1918 museli na frontách nasazovat své životy „za císaře pána“. I z tohoto důvodu mohli muži aktivně vstupovat do odbojových organizací, kterých v našem okolí vzniklo několik a náležitě znepříjemňovalo okupantům průběh války. Velká část jich však byla poslána do Říše na nucené práce v továrnách a zbrojovkách, kterým se říkalo totální nasazení v Říši.
Němečtí muži nasazovali své životy v nesmyslném boji za Vůdce, který byl nazýván bojem proti světovému žido-bolševizmu a za životní prostor Němců. Totálně nasazení byli ve většině nedobrovolně dopraveni do Třetí říše, kde měli vykonávat otrockou práci za nedůstojných podmínek. Nucená práce měla několik podob, které se lišily intenzitou útlaku a zacházením. Lidé byli rozdělováni jednak podle svého současného právního postavení, a jednak podle národnosti. Existovaly čtyři stupně nucené práce pro nacistický systém: prostý nábor, nábor se zásadním ovlivněním existenčních podmínek, konskripce (odvod celých ročníků nařízením místní státní správy), deportace.
Co se týká potravinové situace v protektorátu, tak nedostatek potravin nebyl tak drastický jako za 1. světové války, i přesto se množství potravin k dostání dramaticky snížilo oproti meziválečným letům. Byl zaveden přídělový systém na lístky, který zajištoval lidem alespoň základní potraviny. Od 2. října 1939 zavedeny potravinové lístky, v prosinci 1939 pak poukázky na textil a obuv.
Potravinové lístky vydávané obecní úřady, vypadaly jako dřívější stravenky ve školních jídelnách – obsahovaly kolonky pro osobní údaje a jednotlivé útržky na příděly. Na příděl byly v podstatě všechny potraviny, které se v tehdejším protektorátu daly sehnat. Ze začátku války to byly základní potraviny: maso, mléko, tuky, chleba. Později prakticky cokoliv včetně šatů, bot, látek, uhlí nebo benzínu. Lístky nenahrazovaly peníze, mimo lístku musel obyvatel protektorátu za zboží ještě zaplatit.
V porovnání s některými jinými okupovanými státy (Francie, Nizozemí, Belgie) bylo v protektorátu jídla obecně málo, protože se muselo odevzdávat velké množství potravin na zásobování Hitlerovy válečné mašinerie. Regály v obchodech byly často prázdné. Lístků bylo dost, ale jídla málo. Běžná praxe vypadala tak, že dopoledne měl kupec vyprodáno. Kdo přišel odpoledne, odešel s prázdnou. V restauracích lidé odevzdali jeden lístek na maso, jeden na tuky a zeleninu, jeden na polévku nebo rýži.
Lístky se rozdělovaly do několika kategorií podle věku a pracovního zařazení. Čím více jste byli Říši platní (jakou práci jste vykonávali), tím více jídla a peněz jste dostali a to především formou závodního stravování. Např. v roce 1941, dělník v průmyslu dostával měsíčně 3000 korun, v závodní jídelně obdržel teplé jídlo za 20-40 korun, přičemž na černém trhu jedno vejce stálo 60 korun a 1 kilo vepřového masa až 1300 korun. Pro zajímavost uvádíme další zboží a jeho ceny:
Zboží | Cena za války (1941) | Před válkou (1937) |
1kg másla | 1500 k | 18 k |
1kg sádla | 1800 k | 16 k |
1kg mouky | 150 k | 4 k |
1 kg chleba | 100 k | 3 k |
1 litr mléka | 60 k | 2 k 30 hal |
Na černém trhu se často prodávaly přebytky od zemědělců, ale i pašované zboží, například dobytek ze Slovenska. Ale hlavně se zde prodávaly přebytky z venkova. Venkov sehrál v této době důležitou zásobovací roli. Obyvatelé měst jezdili na venkov, aby zde sehnali, vyměnili nebo koupili cokoliv, co se ve městě nedalo sehnat.
Především se jednalo o potraviny: máslo, maso, mléko, vejce. Narozdíl od měst měli lidé na venkově i přes přísné a časté kontroly větší šanci si něco tak říkajíc ulít, nebo vypěstovat bokem, a tak to také dělali. Tresty za podobné podkopávání válečného úsilí Říše a černý obchod byly tvrdé – jeden rok vězení a milion korun pokuty, později i tři miliony korun. V době stanného práva po atentátu na zastupujícího říšského protektora Heydricha padaly za černý obchod i tresty smrti.
Příděly potravin byly jiné pro Čechy, Němce a pro Židy. Rasová nacistická teorie „vyzkoumala, že německý žaludek je velký, český menší a židovský nejmenší”. Němci proto měli vyšší příděly. Obchodníci unikli hladu tím, že přizpůsobili svoje ceny. Platilo se za látku na oděv (velmi špatnou) až 15 000 K, dříve asi 250 K, za mužské polobotky 3 500 K, dříve asi 49 K, za 1 kg soli 400 K, dříve asi 2 K, za 1 kg cukru 600 K, dříve asi 6 K 70 hal., za 1 kg mýdla 1 500 K, dříve asi 8 K, za 1 kg kávy 15 000 K, dříve asi 60 K.
Stanovením kursu marky si nacisté u nás pojistili výsadní postavení a velmi dobrou životní úroveň. Vykoupené zásoby posílali do Německa. Nucené výkupy a kontribuce známé z minulé Velké války se nevyhnuly ani Litni a sousedním vesnicím. V době Protektorátu vystřídali C.K. úředníky čeští četníci a němečtí komisaři s vojáky se slovy „vše pro Vůdce a tisíciletou říši”.
Z toho mála, co se zachovalo v liteňské kronice z období druhé světové války, je to právě záznam o odevzdávání dávek říši ve formě 1/2 kg másla z každé dojnice, 4 kg sádla na 100 kg váhy poráženého vepře. Dále pak je zde záznam o odvodech koní z roku 1940. Z liteňských kronika udává odvody koní rolníkům: J. Fiřtovi, A. Kubičovi, J. Pecánkovi.
Další kratičkou zmínkou v naší kronice z tohoto období je záznam o tuhých mrazech, které panovaly v zimě 1939/1940: „Zima byla velmi tuhá, mrazy trvaly až do konce března. Pomrzly ozimy i žita vyhynula. Byl veliký nedostatek uhlí, obchodníci s uhlím nedostávali příděly. Pokud nějaký vagón s uhlím přišel, podělovali pouze po jednom metráku. Tuto zimu nekonal se v Litni žádný ples. Pro nedostatek uhlí byly zavřené školy a prodlouženy pololetní prázdniny až do 4. března. Děti byly vyučovány tzv. domácím vyučováním.“
Ze vzpomínek mojí babičky, která se narodila v roce 1937 a válku prožila na Benešovsku konkrétně v Týnci nad Sázavou a Rozbořené Kostelci :
„Válka byla těžká, jako děti jsme neznali žádné ovoce kromě jablek, hrušek a podobně. Banány, pomeranče, ty jsme nikdy nejedli, a jak vypadá šunka, o tom se nám jen zdálo. Kdo měl zahrádku, jako naše maminka, mohl si vypěstovat alespoň nějakou zeleninu. S domácími zvířaty to bylo těžší, chodila hospodářská kontrola, která neustále zjišťovala stavy zvířat a nesměli jste mít ani o slepici více nebo méně. Sedláci měli předepsané vysoké dávky, a tak jim toho taky moc nezbývalo. Továrny v okolí byly přeměněny na zbrojovky a třeba u nás v Týnci místo motorek v Jawě vyráběli dělníci zbraně a munici. Ke konci války už jsme nechodili ani do školy. Byl z ní lazaret pro vojáky, a tak jsme si chodili pouze jednou týdně pro úkoly k panu učiteli domů. Některé vesnice, třeba jako naší, zabrali vojáci a všechny vystěhovali a z velké části našeho okresu si udělali cvičiště SS pro ženisty. Pamatuji si, že všechno zničili, některé domy zbořili, zasypali všechny studny, odstranili ploty a zničili stromy a zahrady.”
Obdobnému řádění se Liteň a její okolí naštěstí vyhnula, nicméně i tak byl život zdejších lidí neustálé plný strachu a nejistoty z toho, co bude zítra. Osvobození od nacistických okupantů se dočkali až po dlouhých 6ti letech.
Jakub Kubič
